Pejsci mě od mých 5 let provázeli celým mým životem. První chlupatá láska, Kazánek, byl čistokrevný voříšek :-). Krásný milý, neskutečně chytrý a neskutečně nevychovaný. Jak Kazánek stárnul, postupně do našeho společného života začali vstupovat další pejsci. První byla Bonnie. Nádherná a....nemocná. Ve svých 14 letech jsem tak měla tu čest poznat příšeru jménem psinka. Nikomu bych nepřála podobnou zkušenost, kdo se s ní měl čest seznámit, chápe. Takže tahle naše láska rychle odešla do psího nebíčka. Byla to fenečka NO. Ona vlastně neměla být naše, ale kamaráda. Starali jsem se o ni my a po jejím odchodu jsme co nejrychleji přivezli kamarádovi Bonýska, také NO. Ejhle ale, kamarád po první zkušenosti nechtěl o psovi ani slyšet. Nejdříve jsme si Bonýska chtěli nechat,  jenže naše nezkušenost, Kazánkova nevraživost a touha poskytnout Bonýskovi to nejlepší i za cenu, že to nebude s námi, vedly k dalšímu loučení. Bonýsek zkrátka a dobře potřeboval zahrádku a prostor, takže u nás byl opravdu chvilinku a stěhoval se do domečku. Sice nás to moc mrzelo, ale bylo to pro nás i velkým poučením. Totiž, že panelákový byt sice snese velkého psa, ale klidnější nátury, než má NO :-). A už měl Kazánek novou kámošku - kterou, na rozdíl od Bonýska také snesl - no jo, fenečka :-). Tím ale nebyl našemu trápení konec :-(. Zaláskovali jsme se do černé chundelaté kuličky jménem Bianca. Novofundladský pes. Do paneláku akorát :-D. Jenže....do té doby jsme vůbec netušili, že to může nastat - Bianca po převozu k nám jedla méně a méně, chřadla před očima až do chvíle, než jsme zjistili, že byla chovatelkou uměle odkojena. V tu chvíli náš skvělý pan doktor Haisl rázně prohlásil: "A dost, odvezte ji ihned zpátky!" Poslechli jsme. Naštěstí. Bianca se vrhla k paní chovatelce a následně hned k misce s jídlem. Byla na paní podle doktora prý natolik fixovaná, že by u nás asi steskem zašla. Takže z ní vyrostla krásná zdravá fenečka, ale ne u nás. Ale my se nevzdali! Druhá fenečka novofundlandského psa, kterou jsme si domů přivezli, měla příznačné jméno Happy. A vše se začalo v lepší obracet. Happynka rostla jako z vody, byla úžasná a všichni jsme byli happy :-). Sice nás za nějakou dobu opustil Kazánek, ale byl už to dědeček a dlouho byl nemocný, tak to pro něj byla úleva. Ne tak pro Happynku. Byla zvyklá na kamaráda, i když už trochu nabručeného. Ale chvilku přeci jen musela vydržet. My se zatím přestěhovali do domečku se zahradou, kde se jí moc líbilo. Ale osud tomu chtěl, abychom byli "zkoušeni" dál. Jednoho krásného jarního dne, přesně den před tím, než jsem měla odjet na přijímací zkoušky na mou vysněnou VŠ do Brna, Happynka na procházce padla na zadek a už nevstala. Ochrnula na obě zadní nohy. A nejelo se nikam. Záhada všech záhad, nikdo nevěděl, která bije. Až nakonec úžasná paní doktorka Štiková měla ten nápad - borrelióza. Okamžitě poslala krev na testy, ale na nic raději nečekala a nasadila léčbu. Diagnóza se potvrdila a bylo nám dokonce řečeno, že podobné výsledky nikdy neviděli, že těch infikovaných klíšťat muselo být více najednou. Následovaly moje nejnáročnější prázdniny - pejsek ležák, krmení čerstvým masíčkem, otáčení a masírování proti proleženinám, klystýry, mega dávky léků, autotransfuze....A Happynka se odvděčila - zvládla to! Za odměnu dostala kamarádku - další chlupatá kulička jménem Annie, naše Andulka, byla nejlepší rehabilitací :-). A protože jsme blázni, časem přibyla také Rozárka - voříšek z útulku. Holky byly super trojka, dokonce společně odchovaly i štěňátka, které si Andulka v nestřežené chvíli zvládla pořídit :-D. Otec neznámý, nicméně děti nádherné a zdravé, našly svoje milující páníčky. Vypadalo to na happy end....nicméně, nepřišel.

 Po přestěhování do nového domku přišla další ťafka, ta největší. Naše holky zjistily svou sílu a pochopily, že při troše snahy prostě tím plotem z pletiva "projdou". Dělaly to především, když na druhé straně plotu pochodovaly slepice. Opravy plotu nebraly konce, jenže než jsme stihli pořešit kvalitnější plot, holky fundlačky se nám z výletu za slepicemi nevrátily. Hledali jsme, pátrali, volali všude, kde to šlo. Po delší době marného hledání jsme se museli smířit s tím, že nám zůstala jen Rozárka - ta se domů vrátila. Vyděšená a rozklepaná. Dodnes to nechápeme, jen víme, že se v té době v okolí objevovalo hodně inzerátů a prý se zde kradli "papíroví pejsci"....No, bolí to dodnes a od té doby mám panickou hrůzu, aby mi pes neutekl ze zahrady....Nicméně pak už se to konečně začalo obracet k lepšímu. Prostě jsme museli jet pro další chlupaté telátko - Bellinku. Leonbergří dámu, která nás těšila svojí společností necelých 10 let. Mohlo to být víc, ale jsme rádi za to. Porodila také krásná leonbergří miminka. A protože byla těhotná zároveň se mnou, přibyl nám do rodiny také méně chlupatý přírůstek :-D. Po něm pak ještě jeden a moji pozornost na chvilku upoutali ti dva na 100%. Ale nic není na věky a i ta moje miminka rostou a moje odhodlání, zkusit být bez psa, vydrželo po Bellinčině odchodu do psího nebíčka přesně rok. Pak začaly tikat moje biologické psí hodiny a už jsem se poohlížela po pejskovi. Vybírali jsme dlouho a zodpovědně. Hlavně, aby pejsek mohl být na zahrádce, protože jsem silný alergik. Aby byl co nejvíce s námi, na společně strávený čas jsme se už moc těšili, ale ty alergeny... Takže chlupatý, velký a samostatný. A potkali jsme čuvače. Konkrétně Polara Janin ranč. A bylo jasno. Začalo zkoumání, pročítání, hledání a plánování. Ferňulku jsem měli zamluvenou ještě dříve, než bylo jisté, že její maminka Greis vůbec zabřezne. Povedlo se, a tak je tady s námi. Sledovaná denně na internetu od zabřeznutí až po vyzvednutí si a cestu domů. Pes na zahradu :-). S krásnou, páníčkem vyrobenou a dokonalou zateplenou boudou a luxusním kotcem pro dobu hárání. Přesně do toho prvního. Nikdy nezapomenu na její neskutečně vděčný pohled, když jsme ji vzali  ze strachu, že bychom ji při hárání přeci jen neuhlídali, domů na celou noc! Chodila sice dovnitř, ale jen na "návštěvy", spíše jsme byli víc venku, než uvnitř. Ale tohle bylo něco jiného! Nehnula se ode mne na krok. A bylo jasno. Panička si musí zvyknout. Zvykla, jen pan doktor na alergologii to nesmí vědět :-D. A ta největší psí bílá láska, kterou zbožnujeme jako 3. dítě, se tady válí na koberci, zatímco já smolím tenhle román. Doufám, že naše další zkušenosti už budou samá nuda - dlouhý poklidný život našeho prvního a pak i těch dalších, bílých štěstí :-). Založili jsme si CHS s cílem to naše štěstíčko  rozmnožit a poslat dál do světa. Protože i přes spoustu pejsků, kteří mi prošli životem, je tohle bílé štěstí ten nejúžasnější z nich ;-).